Tento program přináší

Holka, nebo kluk? I ve třetím tisíciletí stále klíčová otázka

Začíná to ještě před narozením: Bude to kluk, nebo holka? Naprosto zásadní otázka, určitě nejčastější, kterou nastávající rodiče od svého okolí dostanou. A pak už to jede – modrá, nebo růžová? Oblečky, hračky, později výběr kroužků, tolerované chování a slovník… Hlavně nevybočit z genderového stereotypu.

Všechno, na co dítě v prvních letech svého života narazí, se řídí pořád především podle dichotomie holka – kluk, žena – muž. Básničky o pečujících maminkách a pracujících tatíncích na besídkách ve školce, ženy jako dekorace v reklamách a muži v „seriózních“ rolích ve zprávách. Stereotyp kam se podíváš, anebo přirozené rozložení rolí?

Modelová situace prvňáčka, který si vybírá svůj první penál a zvolí „holčičí“ motiv s vílami a poníky: Rodičům je jasné, že musí zasáhnout, byť doteď nechali svého syna řádit na hřišti v růžových teplákách a na jeho přání ho přihlásili na kurz taneční průpravy. S „holčičím“ penálem by zkrátka jeho společenský status v novém kolektivu spadl pod hranici přežití. A pokud ne hned, tak časem určitě.

Podle socioložky Lucie Jarkovské, která prováděla genderově zaměřený výzkum mezi dětmi na základních školách, mají některé děti v šesté třídě tendenci vnímat vše spojené s ženstvím jako něco podřadného. „Někdy toto vnímání nevědomky podporují i samotní rodiče, když říkají klukům: ,Neplač, vždyť nejsi holka.‘ Nebo: ,To je takové holčičí chování,‘“ myslí si Lucie Jarkovská.

Ženy budou vydělávat a muži uklízet?

Západní společnost v posledních desetiletích prošla velkými změnami v oblasti vnímání příslušnosti k určitému pohlaví. Články o mužích, kteří rodí děti, nebo o člověku neutrálního pohlaví už vnímáme jako jednu ze sice kuriózních, ovšem už nijak šokujících zpráv. Potkat transgendera, tedy někoho, kdo se rozhodl pro změnu pohlaví, dnes zejména ve velkých městech není nic exotického.

Stejně tak jsme si zvykli na to, že se role pohlaví zejména v oblasti péče o děti nebo kariéry významně přiblížily. Už nás nepřekvapí muž s kočárkem v parku ani žena ve vysoké manažerské funkci nebo jako špičkový chirurg na operačním sále.

Navzdory tomu je naše společnost genderově stále velmi vyhraněná. Přirozená věc založená na biologických odlišnostech, míní jedni. Přežitek a prázdný stereotyp, oponují druzí. Ve vzduchu stále lítají feminismy, šovinismy, sexismy a machismy

Podle šetření, které provedlo Centrum pro výzkum veřejného mínění letos v únoru, jsou názory české společnosti na rozdělení rolí muže a ženy stále poměrně jednoznačné. Doménou mužů v rodině by podle průzkumu mělo být především obstarávání běžných oprav v domácnosti a finanční zajištění rodiny. Ženám by Češi přisoudili vaření a uklízení.

Ženy častěji než muži uváděly, že zkoumané činnosti by měli vykonávat oba partneři s výjimkou finančního zajištění domácnosti. Muži naopak častěji přisuzují ženám nakupování potravin, péči o děti, uklízení, ale i iniciativnost v intimním životě.

Jsem na cestě, ale společnost chce vidět něco jiného

„Přemýšlím o tom, jestli dostatečně vypadám jako muž, jestli tak přemýšlím, mluvím…“ říká Viktor ve spotu natočeném pro kampaň Amnesty International nazvanou Neboj se taky mluvit. Prochází hormonální terapií, která by ho z biologicko-administrativní škatulky „žena“ měla dovést až do škatulky „muž“.

Sám sebe vnímá jako „transgender člověka“, který se pohybuje někde na ose mezi ženou a mužem. „Nemůžu říct přesně, v kterém bodě se na té cestě teď nacházím,“ říká. Denně přemýšlí o tom, do jaké míry stereotypům a představám společnosti vyhovuje. A jestli jsou jeho, zažité, nebo jestli jsou to stereotypy společnosti.

„Rád dělám věci, které nejsou typicky mužské – uklízím, cvičím jógu, chodím na kurzy, které navštěvují a vedou převážně ženy. A tak se pozastavuju nad tím, do jaké míry je nutné těm mužským stereotypům vyhovovat,“ poznamenává Viktor. Vyznění spotu je jednoznačné – nenaplňovat genderová očekávání společnosti je i ve třetím tisíciletí stále nesmírně náročné.