Tento program přináší

Generace jako firma

Současná mladá generace se narodila do euforických chvil sametové revoluce. Kurz ale brzy převzal privatizační jarmark. Slovo demokracie se nadále skloňovalo podle vzoru tržního hospodářství. Česká forma demokracie pak oficiálně dospěla v roce 2008 a na její narozeniny dorazila jako rozlícená privatizační sudička také ekonomická krize.

Nůžky, které nás odstřihly od normalizační minulosti, se nyní rozevírají mezi chudými a bohatými. Podle dosavadních průzkumů projektu Generation What se 69 procent dotázaných Češek a Čechů domnívá, že je přespříliš jedinců zasažených chudobou a více než polovina z nich je přesvědčena o vysokém počtu bohatých. Ostatně 77 procent nepochybuje o tomto růstu rozdílů mezi zajištěnými a nemajetnými.

V perspektivě mladých zkrátka existuje jakási intuice o křehkosti a nerovnosti světa. Celková nejistota, obava z nedostatečného vzdělání a problém se sháněním práce – to patří mezi běžné strašáky při stavění se „na vlastní nohy“.

Není divu. Tržní systém přináší jediný recept na podobná rizika: vše musí fungovat jako firma. Stát i jednotlivec. Každý musí být manažerem své vlastní osobě. Každá osoba se totiž mění ve firmu: je třeba konkurovat, profesionálně organizovat vlastní výkon a efektivitu a maximalizovat svůj „lidský kapitál“. V oboru, v osobním i intimním životě.

Takový vývoj má jednu zásadní vadu: vše je posuzováno jako osobní úspěch nebo prohra. Jako by neexistovaly podmínky určené společností. Většinově je přijímána iluze o ryze svobodné volbě.

entrepreneur-593358_1280

Prostor, ve kterém nastávají osobní krachy, ovšem není spravedlivým polem, kde má každý stejnou šanci utrhnout vavříny triumfu. Pravidla hry příliš často určují firemní monopoly. Mnohé ženy, Romové a jedinci, kteří netvoří dostatečné zisky, se mění na produkt, o který není zájem. Nezaměstnanost, chudobu, nebo ztrátu střechy nad hlavou pak interpretujeme jako neschopnost individua, bankrot jedné firmy-člověka. Kromě existenční nouze na něj pak proto čeká i osobní vina za neúspěch.

V antickém Řecku byla svoboda pojímána jako privilegium účastnit se společného hlasování o chodu polis. Ovšem naše vnímání určil moderní liberalismus – svoboda je spíše nezávislostí na okolí. Je to svoboda nebýt obtěžován státem a spoluobčany. Ztrácí se tak cit pro společný prostor politického rozhodování.

Jak upozorňuje ekonom Jacques Généreux, místo společného hledání skutečných alternativ se volby jedinců omezují pouze na výběr vhodné strategie, která umožní přežít ve světě, v němž se stupňuje konkurence všech proti všem. Chybí společný směr.

Však také 83 procent mladých odmítá posílit moc odborů, přestože zároveň vnímají dravčí povahu pracovního trhu. Tři čtvrtiny dotázaných se také staví proti výši daní. Nechápou je jako možnost spravedlivého přerozdělení, z něhož ovšem nyní zbytečně odtékají miliardy do daňových rájů. Ani Evropská unie není pojímána jako nástroj kolektivní akce pro zlepšení sociálních podmínek. Spíše je prostředkem pro další soutěž mezi jednotlivci. Mohou individuálně cestovat a pracovat. Odděleně a každý zvlášť jsou vystaveni tržním tlakům a závodí proti sobě navzájem.

Firemní étos tak tříští celou generaci. A zvyšuje se nebezpečí, že roli společného jmenovatele převezmou fašistické bojůvky. Místo skutečných příčin pak bude vypuštěn hněv na vytvořeného nepřítele národa: muslimy, „Cigány“, neziskovky, vysokoškoláky… „Hejrupácké“ táhnutí za jeden provaz by zkrátka mohlo umenšit riziko, že se na provazech bude „věšet“.