Tento program přináší

Jsou mladí Češi „sluníčkáři“ z neziskovek?

Neziskové organizace jako pijavice státního rozpočtu – i tak se mluví o humanitárních a neziskových organizacích. Mladí Češi, kteří zatím vyplnili dotazník Generation What?, však mají jiný názor. Ukazuje se, že 33 % z nich spolupracovalo nebo spolupracuje s nějakou neziskovou nebo humanitární organizací.

Dalších 38 % by si chtělo práci v neziskovce vyzkoušet, zatímco desetina mladých vnímá tuto zkušenost negativně. Nezájem o takovou činnosti vyjádřilo 28 % zástupců generace.

Výsledky potvrzuje i názor ambasadorky projektu Trang Do Thus. „V Česku je tradice Člověka v tísni. Nebo Lékaři bez hranic, to je pro mě špička,“ říká v krátkém spotu, který jsem s ní i s dalšími ambasadory natočili.

Šimon Pánek z již zmíněné organizace Člověk v tísni připomíná, že neziskovky jsou pro stát výhodné – starají se totiž o sociální služby, které stát nezvládá zajistit. „Na rozdíl od mnoha státních úřadů jsme pod mnohem větší kontrolou. Musíme také zveřejňovat smlouvy, nemáme žádnou výjimku. Musíme do poslední koruny všechno vyčíslovat,“ shrnul pro Český rozhlas Plus. Za poslední dva roky přišlo do organizace, kterou vede, celkem 56 projektových auditů a kontrol.

Dobrovolnictví je znak vyzrálosti společnosti

Podle něj došlo od 90. let k posunu ve vnímání českého neziskového sektoru. Občanská sdružení si tehdy kladla těžší cíle, vybírala oblasti, v nichž je velká potřeba odbornosti a profesního know-how. „Dnes vznikají nová sdružení, která se orientují na mnohem lehčí témata. Například chovají kočky a psy a vozí je do domovů důchodců, aby si je starší lidé mohli pohladit,“ doplnila Milana Černá z Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové.

Pro neziskovou organizaci pracuje také Filip Fröhlich. Splnil si svůj sen a stal se chirurgem spolupracujícím s organizací Lékaři bez hranic. A protože na zahraničních misích bývá pouze jediný lékař, pracuje sedm dní v týdnu. „Většinou bývám na misích šest týdnů. Pak bývá rád, že můžu odjet domů,“ přibližuje náročnost práce.

Češi jsou dnes více nakloněni dobrovolnictví, čímž se přibližují západoevropským zemím, jak tvrdí Jiří Tošner, spoluzakladatel jedné z prvních dobrovolnických organizací v Česku. „Dobrovolnictví je lakmusovým papírkem vyzrálosti společnosti,“ tvrdí.

Pomáhání přes internet

Pomáhat se dá i virtuálně, objevují Češi. Stačí usednout k počítači. Nemluvíme jen o crowdfundingu nebo o nápaditých internetových obchodech, které řada neziskových organizací provozuje, ale i o dobrovolnictví.

Příkladem může být portál Um sem um tam, na němž jsou zveřejňované nabídky a poptávky po dobrovolnících. Na stránkách najdete poptávku po kodérech, lidech, kteří zvládnou natočit video, i po méně „virtuálních“ pracích, třeba klaunech a kouzelnících pro benefiční akce. A přestože tradiční dobrovolnictví je postaveno na setkávání se potřebných s pomáhajícími, on-line dobrovolnictví může mít opačný efekt. Často se totiž obě zúčastněné strany ani nesetkají.

„Pro záchranářské týmu a humanitární organizace jsou dobrovolníci někdy druhou katastrofou, která na krizové místo dorazí. Vznikají třeba logistické problémy, zablokují se letiště, dobrovolníci musejí někde bydlet, někteří se nechtějí podřídit místním strukturám,“ vyjmenovává možné problémy Jaroslav Valůch, který stojí za projektem Standby Task Force. On-line dobrovolnictví podle něj nabízí možnost se těmto potížím vyhnout a pomáhat přímo z domova.