Tento program přináší

Mladý, zdravý, ale duševně nemocný. Moderní člověk čelí vlastní úzkosti

Janě je dvacet pět, ale občas se cítí jako stařenka. Nemůže se nadechnout, buší jí srdce, palčivě bolí na hrudi. Nechala se dokonce už hospitalizovat, ale lékařská vyšetření nic neodhalila. Kolečko po nemocnicích má za sebou i třicetiletá maminka Eva. Když byl dceři rok, začala cítit brnění v končetinách, obtěžující motání hlavy, malátnost a k tomu se přidávaly další potíže. Občas jí bylo tak špatně, že měla obavy, aby se zvládla o dceru postarat. Podle lékařů je ale zdravá. A tak se rozhodla hledat pomoc na psychiatrii.

Podobné příběhy by našel ve svém okolí nejspíš každý. S obdobnými problémy se totiž potýká každý čtvrtý obyvatel vyspělého světa, jen někteří jsou však ochotni o nich mluvit nahlas. Jejich příčinou bývá totiž úzkostná porucha, která patří mezi duševní onemocnění. A ta jsou u nás stále ještě zatížena společenským stigmatem.

Rychlé tempo života, pocit, že nemůžu „vypnout“, zvolnit, selhat. Nároky na sebe sama nebo naopak strach, že nedostojím nárokům okolí. Vystavení extrémní stresové zátěži ve škole, v práci i v osobním životě, dlouhodobé psychické vypětí nebo naopak silné jednorázové trauma. To všechno jsou faktory, jimž je v různé míře vystavena většina obyvatel vyspělých zemí a které nejspíš stojí i za skutečností, že psychická onemocnění jsou podle Světové zdravotnické organizace nejčastější příčinou dlouhodobé invalidity v Evropě. A zatímco hrozbou pro starší generaci je především stále častější Alzheimerova choroba, mladé lidi ohrožuje deprese a úzkost.

zdroj: www.pixabay.com

zdroj: Pixabay.com

Abnormální úzkostné stavy si zdravý člověk jen těžko dokáže představit. Často se projevují psychosomaticky, tedy onemocněním těla, i když jejich podstatou je nemoc duše. Psychiatr Cyril Höschl upřesňuje, že za úzkostí je třeba vidět širší škálu psychických onemocnění. „Co je specifické pro jednu, nemusí být specifické pro druhou,“ upozorňuje.

Závěr: pacientovi nic není

Sociální fobie se projevuje neschopností být v prostorách s dalšími lidmi – v kině, v restauraci, v dopravním prostředku… Jejím rubem je klaustrofobie, strach z uzavřených prostor. Generalizovaná úzkostná porucha se projevuje podobně, jen nemá konkrétní spouštěč. „Pacienti se cítí, jako by měli před státnicí, ale nic takového je přitom nečeká,“ přibližuje Cyril Höschl. Často se k ní přidávají obavy z budoucnosti, chorobné uvažování „co by kdyby“.

Panická úzkost má záchvatovitý charakter, provázejí ji pocity podobné infarktu, nemocný má dojem blížící se smrti či nastupujícího šílenství. Další kategorií úzkostného onemocnění je posttraumatická stresová porucha. U nás nejčastěji postihuje oběti autonehod nebo znásilnění. Mezi úzkostné poruchy patří i obsedantně kompulzivní porucha, tedy nutkavé, vtíravé myšlenky a posedlost rituály, typicky například čistotou nebo uklízením. Poslední jsou specifické úzkosti vztažené na konkrétní stresor, jako jsou třeba myši, pavouci nebo hadi.

Hodně pacientů s některou z úzkostných poruch absolvovalo sérii vyšetření u různých specialistů, neurologií a imunologií počínaje a gastroenterologií konče. Často se stejným závěrem – pacientovi nic není. Bohužel právě tento závěr může přispět k dalšímu zhoršení příznaků.

I duši je třeba léčit

Nemocný se totiž dostává do spirály dalších pochybností, kterým se neumí bránit. Co když doktoři něco podstatného přehlédli? Možná jiný doktor by příčinu odhalil. Jak to, že mi nevěří, když je mi tak špatně? Nepomáhají ani dobře míněné rady blízkých. Korunu pak situaci nasadí snaha o autodiagnózu za pomoci internetu.

Cestou z bludného kruhu je pro většinu pacientů až přijetí skutečnosti, že namísto těla je třeba léčit duševní příčinu. Farmakoterapie může pomoci dostat se z nejhoršího sevření nemoci, ale opravdu účinnou léčbou se stává až v kombinaci s psychoterapií.