Tento program přináší

Strach zaskočil Evropu. Nasazovat životy se Čechům nechce

V pestrobarevném davu turistů na pražském Můstku působí hlídka vojáků se samopaly hodně nepatřičně. Že by se dvěma ozbrojencům a jednomu policistovi podařilo zabránit v překvapivém sebevražedném útoku asi věří málokdo. Musí si Evropa opravdu začít zvykat na muže se samopaly v ulicích, nebo je to jen další krok k paranoidní atmosféře? A co na to generace, která dospívala v období, kdy naopak vojáci Česko opouštěli a zbraně se zdály být přežitek?

Pohled na dosavadní výsledky projektu Generation What? vyznívá optimisticky. Mladí se podle všeho nebojí otevřených evropských hranic, i když za jejich lepší kontrolu by hlasovaly asi dvě pětiny respondentů. A nedělají si starosti ani o budoucnost svých dětí. Jako horší než svoji současnost ji do budoucna vidí jen asi 20 % respondentů. Je tedy strach Evropanů jen mediální bublina?

Statistiky Sociologického ústavu ukazují, že mladší generace jsou optimističtější než ty starší. Průzkumy provedené v prosinci 2015, tedy ještě před pařížskými a bruselskými útoky, potvrzují, že Češi strach mají. Jako nejreálnější hrozbu označili teroristický útok (80 %) a více než 60 % dotázaných se cítí ohroženo také organizovaným zločinem, uprchlíky a radikálními náboženskými hnutími. Oproti minulým letům jde o zdvojnásobení obav v této oblasti. Na vině je zcela zjevně uprchlická krize a působení Islámského státu.

Jakkoli se ještě před několika lety zdálo, že válka Čechům nehrozí, dnes ji jako reálné nebezpečí vidí už polovina obyvatel. Poslední válečný konflikt, v němž museli nasazovat Češi své životy, skončil před 71 lety. Představa, co skutečně válka obnáší, tak pomalu umírá s posledními pamětníky.

A se zbraní v ruce si sama sebe neumí představit ani velká většina Čechů. Na obranu své země by se dobrovolně bez váhání přihlásilo jen asi 5 % z nich a méně než čtvrtina by o tom uvažovala. Výsledky ankety Generation What? vyznívají optimističtěji.

Armáda se v Česku těší největší důvěře ze všech veřejných institucí (65 %). Jsme národ s hrdou vojenskou minulostí, ať už vzpomínáme na legionáře z první, nebo na letce RAF z druhé světové války. A dnes se stejnou hrdostí posloucháme zprávy o působení českých vojáků na zahraničních misích v Iráku, Afghánistánu nebo v Mali. Jak je možné, že tak kontrastuje obdiv k hrdinství vojáků s ochotou nasadit vlastní život za stejnou zemi a demokratické hodnoty?

Obdiv a úcta je jedna věc, realita věc druhá. K příslušnosti k armádě patří vedle efektního vlastního nasazení za bezpečí druhých také mnohem méně efektní dril, omezení rodinného života, uniformita, riziko šikany, ztráta soukromí a do značné míry i osobní svobody. Zdá se, že právě to jsou hodnoty, jejichž ztrátu či omezení si při současném „mírovém“ způsobu života neumí a nechce mladá generace představit.

Možná, že kdyby přišla skutečná válka, skeptické prognózy by se nenaplnily a zástupy mladých Čechů by v sobě našly odhodlání jít bránit zemi a demokracii. Doufejme, že tato spekulace zůstane dlouho – a nejlépe už navždy – jen v hypotetické rovině.